Kótou byla hráz na říčce jménem Hamerský potok se stavidlem. Kóta byla situována v sevřeném zalesněném údolí se značným množstvím velkých balvanů, padlých stromů a celkově velmi členitém terénu. Hráz na potoce, jenž měla obrana bránit, byl široko daleko jediný přechod přes řeku od té doby, kdy hrázný na Ratmírovském rybníce zdvihl stavidla a z říčky se stala dravá řeka.

Lokace: N 49°9'1.458", E 15°6'48.173"

Mapa herního území zde.

Propozice pro tento ročník zde.

Hry se zúčastnilo 47 hráčů z pěti zálesáckých středisek a čtyř paintballových týmů.

Vítěz 37. ročníku: jednotka obrany.

Kompletní fotogalerie ke stažení zde [12 MB].

Rozhodčí: Karel (Zaječice), Bohouš (Zaječice) a Jenda (Brno 326/Čáslav)

Fotky a reakce hráčů:

Když jsme uviděli, co vlastně budeme bránit, tak jsme uvažovali na přejmenování hry na Údolí smrti. Bránili jsme hrázku na Hamerském potoce. Kopce byly z obou stran. Později jsme se dozvěděli, že Kóta byla vybrána zde, protože je to jediné místo, kde se dá potok přejít. Postupně se zhoršilo počasí; zima a déšť, který neustal ani v noci. Převaha tří útočících skupin byla drtivá.

Nicméně naše obrana byla pevná a poměrně slušně organizovaná. Měli jsme několik obranných stanovišť, kde se střídaly ochranné týmy. Ty byly byli průběžně kontrolovány hlídkou, jenž zajišťovala i přenos informací o nepřátelském pohybu a rovněž pomáhala při střetech s nepřáteli.

Do večera to pro nás vypadalo velmi dobře. Měli jsme minimální ztráty a podařilo se nám vyřadit hodně nepřátel, kterým jsme nedovolili se k naší vlajce ani přiblížit.

Ve 20:00 hodin už nebylo v lese vůbec vidět, rozdělili jsme si hlídky a šli spát. Před půlnocí začala hlídat Chrudim; všechno proběhlo v pohodě, až na dva poplachy, incident střelby do vlastních hráčů a poměrně zdařený noční nájezd menší skupinky útočníků, který nám způsobil jisté ztráty.

Naše hlídka byla poslední hlídající. Další hlídka šla spát do herních aut, kde je nepřátelé vyřadili. Po hře jsme zjistili, že se jiní útočníci také potulovali okolo našeho tábora, ale nemohli najít naši vlajku. Měli jsme štěstí.

Ráno bylo krušné - v autech nám padlo hodně lidí. Krutá daň za pohodlí. Dopoledne jsme si ale vedli výborně a i v malém počtu se nám dařilo odrážet útoky nepřátel i díky tomu, že útočníci neutočili současně a selhala u nich komunikace (v jednu chvíli se začali řezat mezi sebou). Před dvanáctou hodinou jsme postříleli jejich poslední zoufalý útok, při kterém se dokonce plazili potokem k vlajce. Do 12:00 zůstala Kóta X nedobyta.